Škola už skončila, ale máme ještě k dispozici čánek od Barbory Vránové ze VI. třídy ZŠ Povážské.
Já a lidé
Vznikla jsem před mnoha miliardami let. Jsem nazvána modrou planetou
a lidé mne pojmenovali Země. V objevené části vesmíru jsem jediná planeta,
na které je život. Jenže to si myslí pouze lidé. Já vím, že planeta, na které existuje život, nejsem pouze já.
Stalo se to jednoho vesmírného rána. Se zamhouřenýma očima jsem nespokojeně sledovala, jak se mnou lidé zacházejí. Kopou a mlátí do mého těla. Ničí mne.
„Kdysi jsem je stvořila, proč si mne neváží?“ zašeptala jsem si pro sebe.
Tato otázka se mi honila hlavou každé ráno i večer, ale na odpověď jsem nepřišla nikdy. Poskytuji jim půdu, dostatek vody i vzduchu, a přece si toho neváží. Kácejí deštné pralesy, díky kterým mohou dýchat. Ničí půdu, díky které mají úrodu.
Ze zamyšlení jsem se vrátila zpět do reality a z dáli jsem zaslechla odpověď planety Netiry. „Země, měla bys dát lidem šanci se napravit. Naznač jim, že se na ně zlobíš. Já jsem na své lidi seslala ledovou katastrofu a od té doby, kdy skončila, si mě velice cení a nic zlého mi neprovádějí,“ pronesla potichu, myslíc to vážně.
„Netiro, vím, že to myslíš doopravdy, ale přece tím zabiji miliony životů!“
Ze strachu sebou zděšeně trhnu tak silně, že tím způsobím naklonění svého těla dolů, a představím si, jak na mne sluneční paprsky nedosáhnou. Okamžitě se setmí a náhle se ochladí. Je mi neskutečná zima a zimou umírá i život na mně. Začíná mrznout
všechna voda, až nakonec zmrznu celá. Zamrazí se mi v očích a probírám se z tak strašné představy – a v tu chvíli si uvědomím jednu velice důležitou věc:
I když mě lidé ničí a nedělají mi jen samé dobro, velice si vážím toho, že mohou žít zrovna na mně a můžu každý vesmírný den sledovat něco tak úžasného, jako je život. Sice bych ocenila, kdyby si mě vážili mnohem více, ale nejdůležitější je, že já si jich vážím z celého srdce.
