V červovém mladém radaktorovi se Klára Čampulková ze VI. třídy, ZŠ Povážské, zkusila podívat na naši planetu přímo jejíma očima...
NEOBVYKLÉ SETKÁNÍ
Je krásný den, právě jdu lesní cestou z tréninku. Jsem unavená, a tak si sedám na lavičku, která stojí u cesty. Z batohu vytahuji láhev s pitím. Je toho v ní už málo, tak ji dopiju a zahodím a doufám, že spadne do koše. Láhev však končí vedle koše, ale mně už se nechce ji sbírat.
Po chvíli se zvedám a chci jít domů, vtom zakopnu o kořeny stromu. Při pádu zavírám oči, a když je otevřu, vidím, že se počasí změnilo – už není tak krásně, ale šero, skoro jako v noci. Zvedám se a chci odejít, když se však rozhlédnu kolem, nevidím cestu, po které jsem přišla. I les jako by se změnil. Stojím v kruhu mezi stromy a najednou slyším dívčí brekot. Znovu se rozhlížím, ale nikdo tu není. Brekot se rozléhá ze všech stran. Sbírám všechnu odvahu a ptám se: „Kdo jsi?“
Brekot ztichne a pochvíli se ozve: „Jsem Gaia.“
Nadechnu se: „Kde jsi? Co se ti stalo?“
Dívka popotáhne: „Jsem všude.“
Z téhle věty mě zamrazí. „Jak to myslíš, všude,“ říkám pomalu.
„Lidé si ani neuvědomují, jak mi ubližují,“ spustí Gaia, „nedovedeš si představit, jak mne trápí jeden jediný odpadek, co vyhodí do přírody. A co teprve skládky na těch nejkrásnějších místech!“
Najednou se mi k nohám přikutálí láhev, kterou jsem odhodila.
Přeruším Gaiu: „Tebe to bolí?“
Nastane ticho. Chvíli slyším jen šumění stromů a pak se rozezní řev:
„Samozřejmě, že mě to bolí! Je to, jako kdyby po tobě házeli kameny!“
Náhle se zvedá prudký vítr. „Promiň, já nechtěla,“ zachraptím.
„Takže ty jsi nechtěla?! Tak proč jsi tam tu láhev nechala?“
Dívám se na láhev. Zničehonic se rozletí na tisíc hořících kousků. Ze stromů sálají plameny a vystupuje mohutný dým, který se mi dostává do plic a omamuje mne. Začínám panikařit, nevím, co dělat. Vybíhám z lesa, prodírám se mezi stromy, ale požár je rychlejší. Zakopnu o kmen stromu a padám. Teď už slyším jen Gain děsivý smích, ale i ten jako by se ztrácel…
Otvírám oči a rychle se zvedám. Oddechnu si, je znovu krásně a hlavou probleskne:
Byl to jen sen. Jdu ke koši, sbírám láhev a pomyslím si: Už nikdy nevyhodím žádný odpadek do přírody. Odkládám láhev do koše a usmívám se. Teď už se můžu v klidu vrátit domů.
