Tentokráte máme článek s názvem "mateřská láska" od Emmy Lukačevičové ze 7. A. Základní škola FLČ, STrakonice
Mateřská láska
Už několik dní jsem žila ze strachu, že se vrátí. Místo abych si užívala čas strávený s mojí malou, bála jsem se. Už týden se sice neukázal, ale opatrnosti není nikdy dost.
Žila jsem se svým miminkem v obrovském domě mého manžela. Vzali jsme se v Los Angeles po jedné párty. Já i on jsme měli hodně upito a nevěděli, co děláme, alespoň teda já. On i po vystřízlivění opakoval, že mě miluje a že ničeho nelituje. Byl to boháč, slavná celebrita a já kývla. Týden po svatbě jsem bydlela v tomhle bytě
a přemáhala se. Nemilovala jsem ho, ale neměla jsem rodinu, peníze ani domov. Po měsíci mě pořádně opil a já zjistila, že jsem těhotná. Jako by mi to malé ale dalo chuť zase žít.
„Ale to je skvělé zlato, už abychom vybrali jméno!“ řekl a okamžitě mi hladil břicho.
Začalo nehorázné těšení z obou stran. Nakupovali jsme oblečení, holčičí samozřejmě. Nechali jsme si říci pohlaví našeho potomka. Bylo to asi nejkrásnějších pár měsíců mého života. Potom to ale začalo. Prostých pár písmen způsobilo takové škody. Řval nadávky na celý barák.
„ Co si to ke mně dovoluješ? Dal jsem ti všechno! Dokonce i dítě a ty nejsi ani za mák vděčná!“ ječel často. A to bylo ještě to nejslušnější co ze sebe dostal. Já mu ustoupila. Jméno pro miminko vybral tuctové, a hlavně chlapecké. Týden po narození odjel někam do Tramtárie a já byla doma sama jen s mojí holčičkou. Hrozně jsem se bála, že se vrátí. Bála jsem se tak, že jsem si zapomněla užívat svojí dcerušku.
„Jsem doma rodino!“ vtrhl do dveří a moje dušička zhasla.
„Jak to, že mě ani nepřivítáte?“ začalo to v něm bublat.
„Ahoj miláčku, jak jsi se měl?“ přistoupila jsem ke své obvyklé přetvářce. Nasadit falešný úsměv a předstírat zájem, to byl můj plán.
„Rozhodl jsem se, že se na dva roky stěhuji do Evropy.“ oznámil ledabyle a moje srdce přestalo na pikosekundu bít.
„A dítě pojede se mnou, ty se o něj stejně nepostaráš,“ řekl. Minuta uběhla a já nebyla schopna slova. Moje jediné štěstí, důvod k životu, jediný člověk, na kterém mi záleží? Ne, to nedopustím.
„To tedy v žádném případě!“ zakřičela jsem, až se lekl.
„Ne?“ zeptal se a pomalu zrudl vzteky. Překřížila jsem si ruce na prsou a odpověděla: „Já ti ji nedám.“
Už vám snad nemusím říkat, co se stalo potom. Řev, slzy, facky…
Teď sedím na hotelovém pokoji v hotelu, kde pracuji jako uklízečka
a vzpomínám na krušné časy, kdy jsem s ním žila. Svojí holčičku pevně objímám. Naštěstí ještě nic nechápe. Nebude si na něj ani pamatovat.
I přes to, že nemám peníze, stálý domov, přátele ani manžela, jsem šťastná. Konečně chápu, co je to mateřská láska. Jen a jen kvůli ní, mojí malé dceři.
Napsala: Emma Lukačevičová, 7.A
