Článek od mladé redaktorky, jež využila téma vánoc k sepsání vtipné povídky
Vánoce pod psa (kočku)
Ach můj Bože, tak zase ty Vánoce. Bůh ti nepomůže, odpověděla by mi manželka. Doufám, že nedopadnou jako minulý rok. A to všechno díky jedné malé „roztomilé“ kočičce…
To si jednou v zimě před Vánocemi manželka usmyslela, že budeme mít kočku. Byl jsem zásadně proti, ale kdy se na mě naposled braly ohledy? Říkal jsem, že nemáme čas starat se o kočku, že bude po ní nepořádek, nebo že se do tak malého bytu zvířata rozhodně nehodí. Manželka si ale na každou moji námitku něco vymyslela. Budu ji citovat: Kočička přece zas tak moc pozornosti nepotřebuje, a navíc si ji všichni zamilujeme. A nebo: Kočky jsou velice čistotné, podívej, jak si čistí srst!… Někdy si říkám, jak moc někdo může být naivní.
No tak se teda jedno mrazivé odpoledne vrátila manželka i s tou naší novou micinou. A když už jsme teda museli mít kočku proti mé vůli, chtěl jsem jí vybrat alespoň to jméno, aby se mi v práci kolegové nesmáli, že mám doma nějakou Kuličku, Lízinku nebo Chlupáčka. Ale jak už to u nás doma bývá, moje snaha o zapojení se do vymýšlení jména byla k ničemu. Pak už jsem se jen modlil, aby nedošlo k nejhoršímu. Ale když se zeptala manželka našeho malého, šestiletého synka, věděl jsem, že je s tím vším konec. Většinou totiž vyřkne první slovo, které ho napadne. Takže to vypadá, že máme doma Fazolku. Zrzavou kočku s hloupým a roztomilým jménem…
Po několika dnech tu byl Štědrý den, ale s Fazolkou už jsem stačil zahájit válku. Ráno začalo celkem dobře, když nepočítám to, že jsem se probudil s jejím zadkem na obličeji. Když jsem ji odehnal celý vzteklý pryč, přemýšlel jsem o tom, zda-li je opravdu příjemnější můj neoholený obličej, nebo její měkký a vyhřátý pelíšek. Dospěl jsem k závěru, že ta kočka mi to asi opravdu dělá naschvál, dokonce i za cenu příjemného spánku. Ještě jsem byl ale celkem v klidu.
Snídaně proběhla stejně jako každý den. Mezitím, co jsem seděl u stolu, jedl mírně připálenou vánočku (manželka musela dokoukat Ordinaci, než ji vyndala z trouby) a popíjel kafe, tak kočka seděla pod stolem, škrábala mi nohy a dožadovala se pozornosti.
„Zlato, můžeš si ji vzít k sobě? Už mi zase škrábe nohy,“ řekl jsem tenkrát a podíval jsem se na Fazolku. Její zelené oči na mě ublíženě zíraly.
„Ale miláčku, není to přece hezké, že si tě takhle dožaduje?“ usmála se manželka.
„Ta kočka mě nenávidí!,“ zamračil jsem se a snažil jsem se Fazolku odstrčit nohou. Už jsem ale věděl, že tohle na ni neplatí. Místo toho se mi vysápala až na klín, kde se spokojeně stočila do klubíčka.
„Vidíš?“ ukázal jsem gestem na Fazolku.
„No tak, nebuď přece naivní,“ řekla a zakousla se do vánočky. To si taky občas říkám… pomyslel jsem si.
Mezitím se k nám doplahočil i náš syn. Cestou si protíral oči a vláčel za sebou plyšového medvídka. Potom se posadil k nám a společně jsme se v klidu (no, u sebe bych o tom trochu pochyboval, protože s kočkou na klíně se moc dobře nejí) nasnídali.
Dopoledne jsme s manželkou dokončovali s „pomocí“ Fazolky balení dárků, ale až na pár rozkousaných autíček pro našeho kluka se nic moc nestalo.
Po obědě jsme vyrazili na procházku a já jsem byl strašně rád, že jsem se na chvíli zbavil toho otravného zvířete. Když jsme přišli, našli jsme kočku ve vaně, jak se snaží marně chytit našeho už takhle zuboženého kapra.
Odpoledne se pomalu přehouplo v podvečer a my začali připravovat večeři. Já připravoval bramborový salát a žena smažila řízky. Syn si hrál v obýváku s kočkou a chvílemi koutkem oka sledoval večerníček. Zatím to docela vychází, pomyslel jsem si, zatímco jsem promíchával salát s majonézou, žádný požár, ani rozbité nádobí, dokonce ani cukroví manželka už nespálila.
Najednou se ozvala rána. Nemohlo to být nic jiného, než ta nádherná porcelánová váza, která stála na stole. Jako bych to právě neřekl. Rázným krokem jsem vešel do obýváku a podíval se na místo, kde předtím stála váza. A nebyl to nikdo jiný než ta zpropadená kočka. Seděla tam jako nějaká královna a olizováním si čistila tlapku, jako by se nic nestalo. Problém byl ale v tom, že se něco stalo. Pod ní se totiž válely bílé střepy. To bylo už i na mě moc. Vzal jsem ji hrubě do náručí, vystrčil ji na balkon a zabouchl jsem za ní.
„Proč jsi to udělal?“ zamračila se na mě moje žena s utěrkou přes rameno.
„Jen ať se chvíli dusí,“ odpověděl jsem a naštvaně si založil ruce.
Dalších patnáct minut jsem strávil tím, že jsem seděl v křesle s obkladem na čele a díval se na zprávy, zatímco se mi ostatní členové rodiny snažili domluvit.
„Ta kočka mě za chvíli dovede k šílenství,“ oddechoval jsem a přitiskl si obklad pevněji na čelo. Proč zrovna já, říkal jsem si v duchu.
„Tak už ji pusť, chudinku,“ doprošoval se mě syn.
„Chudinku? Vždyť nám rozbila vázu, kterou jsme s maminkou dostali k výročí!“ rozčílil jsem se.
„Prosím…,“ spustil znovu syn a udělal na mě psí (no v téhle chvíli by se spíš hodilo „kočičí“) oči. Na jeho stranu se později přidala i manželka, i když nemám tušení proč. Asi jí víc záleželo na tom chlupáčovi než na vlastním manželovi. Chtěl bych vidět její reakci, kdybych dostal z té kočky mrtvici. V duchu jsem se uchechtl. To jsem snad tak bezcitný kočičí zabiják?
„Tak… dobře,“ obměkčili mě nakonec. Vstal jsem a otevřel jsem dveře od balkonu. Fazolka vyběhla rychlostí blesku a svalila se mi k nohám. Na srsti měla bílý poprašek sněhu a mě po chvíli došlo, že se ke mně vlastně lísá. Celá se třásla zimou, podobně jako náš starý počítač. Akorát s tím rozdílem, že Fazolka byla studená. Přiklekl jsem k ní a pohladil ji po hlavě. Kočka radostně zavrněla. Vypadá to, že po měsíci války mezi námi (alespoň na chvíli) nastalo příměří.
Konečně naše rodina usedala ke štědrovečernímu stolu. A kočka si zabrala své oblíbené místo pod stolem. Nemám ani tušení, čím to bylo, ale ani se k mým nohám nepřiblížila.
Ale když jsme byli uprostřed druhého chodu, skočila mi na klín a já ji tam nechal bez povšimnutí ležet. Rodina se skoro bála, jestli jsem nechytl nějakou smrtelnou nemoc. Ale v ten den to bylo naposled, co jsem jí to dovolil. Potom jsem ji ještě nechal dojíst pár zbytků kapra ze synova talíře. Ale asi se přejedla, proto už vím, co byly zač ty podivné a nechutné hromádky na chodbě.
Po jídle jsme synkovi řekli, ať si jde na chvíli hrát do pokoje, že zatím přijde Ježíšek. Ach jo, co já bych dal za to, kdybych mohl znovu uvěřit na Ježíška, myslel jsem si. A mezitím co jsem tak myslel, si kočka vzala do parády ubrus, co byl na stole. Po pár minutách z něj nezbylo už téměř nic. Přemýšleli jste někdy o tom, že přihlásíte kočku do demoliční čety? Já taky ne, ale začínám o tom dost silně uvažovat…
Když jsme všechny dárky nashromáždili pod stromek (a Fazolku jsem sundal ze stolu), zazvonil jsem na zvoneček. Syn celý rozradostněný přiběhl a začal hopem strhávat balicí papíry. Kočka se toho samozřejmě s radostí ujala taky.
Mezitím co stačili rozbalit lego, novou stolní hru a pár knížek, za mnou přišla manželka a podala mi docela objemnou krabici zabalenou v blýskavém, až trochu kýčovitém papíru. Tu jsem položil na stůl a zvedl jsem víko. Málem mě trefil šlak, protože tam sedělo malinké, doslova mrňavé kotě. Jeho srst byla hedvábně šedá a oči mělo nebesky modré. Tak tohle jsem opravdu nečekal…
„Veselé Vánoce, miláčku…,“ zašeptala mi do ucha žena a políbila mě na tvář. Já jsem však stále nebyl schopen slova. Zírali jsme si s kotětem do očí a já se pomalu začal usmívat.
Ono na těch kočkách totiž opravdu něco bude. Vlastně jsou docela roztomilé, pomyslel jsem si a vzal kotě do náručí. Jeho srst byla tak hebká, jak jsem předpokládal. Začal jsem ho hladit po hlavě a kotě začalo potichu příst.
A taky jsem měl úplně jasno, jak ho pojmenuji. Jméno jsem si totiž konečně mohl vybrat sám.
Jmenuje se Hrášek…
Natálie Kochová, 8.A
ZŠ F.L. Čelakovského, Strakonice
