Druhá povídka je o tom, jak by to mohlo vypadat v budoucnosti. Nad tím se zamyslela Bára Vránová 6.B ZŠ Povážská, Strakonice.
TAKHLE BY TO NIKDO NECHTĚL
„Tak už je to tady,“ přemýšlí Karin o zítřejším dni zachumlaná v posteli, „jen jedna noc mě dělí od prvního dne na osmiletém gymnáziu.“ Natáhne se k nočnímu stolku a rozsvítí lampičku. Vysune své šuplátko a sáhne po svém deníku, aby si zaznamenala poslední večer.
„Milý deníčku,“ pronesla šeptem, „je tu poslední noc, která mě dělí od prvního dne na gymnáziu. Právě ležím na posteli a v ruce mám svou modrou propisku se sloní hlavou, kterou jsem dostala od Andrey k svátku. Doufám, že si tam najdu plno přátel.“ Karin se cítila unavená. Odložila tedy svůj deník a zhasla. Pomalu se jí zavírala víčka, až po chvíli usnula.
Nastalo ráno a Karin zazvonil budík. Seběhla dolů do kuchyně, kde si namazala rohlík máslem, a ve spěchu vyběhla po schodech zase nahoru s tak plnou pusou, že nemohla ani mluvit. Přesunula se do koupelny a vyčistila si zuby. Když už byla v pokoji, oblékla se, vzala si svou školní tašku a byla připravena vyjít z domu. Neměla to daleko, proto se vydala po svých. Když se ale blížila k cíli, zastavila se. Stála u hustého křoví naproti gymnáziu, ale budova se zdála jiná. Vypadala jako škola budoucnosti. Najednou kolem ní prošla Andrea. I ona byla nějaká jiná. Tělo se podobalo spíše robotu. Bylo sestavené z dílků sešroubovaných k sobě. „Andreo?“ zeptala se Karin. Robot se otočil zády k ní a rozevřela se mu záda, odkud vyjela malá televize. Chvíli počkala, až došuměl obraz. Tam se ale objevila skutečná Andrea. Seděla doma u televize a flákala se. Karin měla co dělat, aby něco zaslechla přes hlasitý déšť, ale Andrea s plnou pusou brambůrků odpověděla: „Karin? Moc ráda tě vidím.“ „To já tebe taky,“ odpověděla Karin s překvapením, „ale proč nejsi tady venku?“ Andrea se přisunula blíže ke kameře, z které promítala na obrazovku. „Já bych se spíše chtěla zeptat, co děláš venku ty, když to mají lidé zakázané.“ „Vážně? Lidé mají zakázáno chodit ven?“ s hrůzou se otázala Karin. „Ty jsi snad přiletěla z Marsu, když nevíš, že už od roku 2620 nesmí nikdo z domu? To bylo nařízeno asi před pěti lety. Ale věř mi, že je to daleko příjemnější než někam chodit. Od toho máme naše roboty.“ „Chceš mi tím říct, že mi teď je nějakých 623 let?“ „To sice nevím, ale mně bude v lednu čerstvých dvanáct. Nu, jsem ráda, že ses ukázala, ale teď mě omluv, protože jsem z toho mluvení příliš unavená.“ drze odpověděla Andrea. Obraz televize zašuměl a vrátil se zpět do robotova těla.
Karin se už nestihla ani rozloučit. Bylo jí smutno z představy, že lidé žijí tímto stylem a nemůže vidět svou kamarádku. Jestliže nebudou myslet a chodit, ale sedět na jednom místě, nedokáže si představit, co bude potom.
„Je čas vše napravit!“ vykřikla Karin hlasitě, aniž by si všimla, že ji všichni poslouchají. Najednou se ale začala dít zvláštní věc. Zvonilo, brnělo, cinkalo jí v hlavě. Zvuk byl docela nepříjemný. Nakonec to byl budík, který ji vzbudil, celou propocenou ze snu, který se jí zdál. Když se po pěti minutách vzpamatovala, zjistila, že má půl hodiny zpoždění. Jenže první a normální den na gymnáziu nesmí přijít pozdě. Když seběhla schody do kuchyně a vzala si jablko, někdo zvonil. Otevřela dveře a tam stála Andrea. Karin jí okamžitě padla kolem krku a zašeptala jí do ucha: „Jsem tak šťastná, že tě vidím.“ Andrea se usmála: „To já taky.“
Nedá se popsat, jak byla po prázdninách ukecaná. Zmlkla jen v tu chvíli, když jí Karin vyprávěla o svém snu. Andrea ji ale ujistila, že by jí nic takového nikdy neudělala. Ten den si dívky užily a do smrti si ho pamatovaly.
Bára Vránová 6.B (ZŠ Povážská, Strakonice)
